Historie/Kronika

Kopaná je fenomén

Sport a zvláště fotbal neboli kopaná byl, je a doufejme, že dlouho bude důležitou a významnou součástí života obyvatel Slivence. Psal se rok 1957 a hrálo se mistrovské utkání 2. třídy ve Slivenci s dlouhodobým rivalem ze Zbraslavi, které skončilo vítězstvím hostů 2:1. Návštěva byla 700 diváků. Zápasy se tehdy hrávaly s chutí a láskou ke klubovým barvám, byly magnetem, který přitahoval lidi. Na 700 přihlížejících při jednom utkání - kéž by tomu tak bylo i dnes, kdy zdejší fotbal již oslavil 86. výročí oddílu. Ale tolik diváků nepřijde ani za polovinu sezony. Inu doba je jiná. Pojďme se však nyní podívat na úplný začátek...

Počátky fotbalu ve Slivenci

První zmínky o kopané v Praze jsou z doby přibližně před 120 lety, tedy okolo roku 1891, a třicet let poté se našli nadšenci pro tento sport i ve Slivenci. Byli to většinou mladíci, kteří v té době navštěvovali fotbalové zápasy v Praze, Hlubočepích a na Zlíchově. Protože ve Slivenci mimo koulení kuželek jiná zábava nebyla, založili kopanou a dochovaný zápis uvádí datum založení 28. 7. 1924.

První ustavující schůze S.K. Slivenec se konala v srpnu 1924 v místnosti pana Kasalického za účasti 17 členů. Dne 13. září téhož roku se členské schůze zúčastnilo již 32 členů. Tím byl zájem podchycen a máme v zápise první zmínku o zápase, který se uskutečnil již následujícího dne, 14. září, v Radotíně na hřišti Rudé Hvězdy, proti SK Vonoklasy - s dovětkem, že tamní klub zapůjčuje hřiště zdarma. Předzápas obstaraly rezervy, jak se tehdy říkalo dnešním B mužstvům.

U kolébky slivenecké kopané stáli tito nadšenci (jména úmyslně uvádíme tak, jak bylo tehdy zvykem je psát - pozn. red.): Havlíček Fr., Volf A., Volf Jos., Věchtík R., Ledvina A., Vaniš Fr., Dvořák Jos., Vančura V., Vácha V., Majer F., Studecký F., Jestřábek J., Červenka J., Görgl J., Kloubek B., Lebeda Jar., Žemlička J., Žemlička Fr., Žemlička A., Blažek J., Zápotocký J., Zápotocký A., Červenka K., Havlíček V., Novotná V., Novák J., Šarboch V., Volf Jan, Čepička V., Šimáček J., Kolín Fr., Ryska V., Bezchleba V., Holeček J., Buňat J., Černý K., Liška O., Stejskal V., Beran Fr., Prchal K., Krahulec K., Najman Fr., Fiala B., Lebeda V., Liška J., Najman K., Křepela F., Žilina Jan, Žilina V. - šéf, dále Hruška K., Hruška A., Plecitý Fr., Müler Jos., Šimáček Jan, Kasalický V., Pašek Jan, Větrovský Jos., Král V., Blažek Fr., Skalický Jan, Vyhnálek Fr., Skalický B., Vácha K., Koutný K., Krotil F., Procházka B., Zícha V., Zícha Jan, Poc St., Kloubek J., Půlkrábek K., Mareda F., Machač St., Kožíšek F., Zdeněk F., Beránek Fr., Brejcha Zd., Reišner R., Eichler K., Hroch J., Fišer J., Šmejkal K., Suk M., Kohn H., Dlouhý J., Loučka J., Sýkora Jan, Vorlíček Jar.

Tento výčet možná není úplný, neboť zápisy z té doby se nedochovaly všechny a lidská paměť není dokonalá...

Již týden po prvním utkání, v neděli 21. září 1924, bylo otevřeno hřiště ve Slivenci, kde hostovalo mužstvo Rudé Hvězdy Radotín. Před zápasem obdrželi hosté kytici se stuhou a čestný výkop provedl pozdější tajemník obce Josef Soukup. Členové výboru se usnesli, že k samotnému zápasu přizvou hudbu kapelníka Boubína z Kosoře a s průvodem se půjde na hřiště. Po zápase, jehož výsledek není znám, se konala taneční zábava a koulely se kuželky o peněžité ceny. V roce založení fotbalového týmu bylo sehráno osm zápasů s kluby z různých koutů Prahy - s Rudou Hvězdou Radotín, s Vonoklasy, Řeporyjemi, Libuší, Záběhlicemi, Zbraslaví, Hlubočepy a Strašnicemi. V jednom z prvních protokolů schůzí je zaznamenán úsměvný návrh jednoho člena, který doporučuje, aby člen, který opustí schůzi a jde hrát v karty, zaplatil pokutu 5 Kč. Dále pak doporučuje, aby ten, kdo bude při tréninku přistižen že kouří, zaplatil 4 Kč pokuty.

Druhá valná hromada se konala v lednu 1925 za účasti 39 členů. Zpráva matrikáře říká, že počet členů stoupl na 60. Mezi těmi zakládajícími se stokorunovým vkladem jsou uvedeni: Skupina zemědělských dělníků, politická organizace strany Komunistické, Sbor dobrovolných hasičů a vzájemně se podporující spolek Svornost. Brzy poté se konal první ples klubu, dne 1. února 1925, s výtěžkem 947,91 Kč. V roce 1925 byl Slivenec zařazen do mistrovství 4. třídy a utkal se s kluby Český Lev Kralupy, Viktorie Kolín, Viktorie Bubeneč, Admira Praha, R.H. Vyšehrad, Číšnický S.K. a Úředníci Vinohrady. Poslední květnový den toho roku bylo otevřeno druhé hřiště na pozemku pana Winternitze za Slavíkovou zahradou. Soupeřem při utkání byl S.K. Zlíchov, a tak jak se to již tehdy pomalu stávalo obvyklým, tým v upomínku obdržel vlajku. Protektorem byl pan Josef Dlouhý, kterému byla předána kytice se stuhou. V srpnu, tedy již po roce existence, byly vydány první klubové odznaky. V roce 1925 sehrál S.K. Slivenec 36 zápasů, ale jak se umístil v mistrovské soutěži, není známo.

V roce 1926 se již uvažovalo o založení dorostu. V protokolech z té doby se vyskytují stížnosti na špatně upravený povrch hřiště, a proto bylo usneseno, že „každý člen jest povinen v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne pracovat na hřišti". Čili nic nového pod sluncem, předchůdce pozdějších brigád zde byl již před 80 lety. V jednom z dalších zápisů z téhož roku se dočítáme, že „Václavská zábava nic nevynesla a byl dán návrh, aby se další zábava konala o Sliveneckém posvícení při hudbě plechové a o pěkné hodince, která se tehdy všude na vesnici držela při štrajchu". Během sezony hráli Slivenečtí v mistrovství v kopané s osmi soupeři a výkonnost i výsledky byly velmi rozdílné a na postup do vyšší třídy nestačily.

V roce 1927 začal slibnou dráhu zdejší fotbalový dorost, byl úspěšný a porazil bývalou Čafku-Vinohrady, AFK Vršovice, dnešní Bohemians, Břevnovský S.K. a Nuselský S.K. V poháru dr. Stránského se dokonce probojoval až do finále.Avšakvnásledujícímroce skončila smlouva o pronájmu hřiště. Zápasy se pak většinou konaly na hřištích soupeřů a výsledky byly samozřejmě slabší, návštěvy nedostatečné a příjmy upadaly. Hráči se stále méně scházeli, někteří odešli do klubů okolních obcí, a to byl konec S.K. Slivenec – ne však zdejšího fotbalu.

Založení AFK

V roce 1931 nastala nová éra kopané ve Slivenci. K původním zakládajícím členům, kteří nemohli na kopanou zapomenout, přistoupili mladší a pod hlavičkou AFK se činnost znovu rozběhla. Ke kormidlu – v čele s předsedou Jindřichem Morsteinem, Havlíčkem Fr., Pecháčkem J., Vršníkem L., Mlsnou V., Slukou R., Šedivým J., Soukupem J., Rybáčkem J., Lesákem J., Rejfířem F., jako členy výboru – nastoupila nová garda hráčů, jejichž jména jsou dnes pojmem, tehdy byly u soupeřů postrachem. Byli to pánové Žilina Fr., Vejvoda J., Žemlička A., Kostílek F., Stibůrek K., Mlsna J., Cicvárek Vl., Volf Fr., Houda Mir., Kulíšek Jos., Hájek O., Janovský Fr., Vraný O., Lebeda Zd., Feřtl V., Feřtl Jos., Černý V., Volf Jan, Novák Jar., Šaldovský L., Reichl V., Stejskal K., Studecký F., Šedivý V., Cicvárek Jos. a ještě mnoho dalších. Zápasy se hrály na pozemku, který týmu půjčil pan Dlouhý. Členů bylo v té době 62 a schůze se konaly v restauraci U Křížů. Na konci mistrovství se Slivenec umístil na 4. příčce.

K roku 1933 se váže vzpomínka na obětavost hráčů i vedoucích, kteří v den svátku naší samostatnosti šli pěšky k zápasu do Suchdola. V tom roce bylo získáno nové hřiště na pozemku paní Kryštůfkové a pana Kaliny. Každý člen měl na novém hřišti odpracovat 50 hodin, a pokud tak neučinil, měl zaplatit za každou neodpracovanou hodinu 1 Kč. V mistrovské tabulce pro rok 1934 jsou uvedeny kluby, s kterými se hrálo: Chrášťany, Nebušice, Hagibor, Sparta Žižkov, Čechie 3, Zličín, Zbuzany a Železničáři Praha; jen doplňme, že slivenecký AFK obsadil 6. místo. Z dochovaných zápisů je také zřejmé, kteří hráči sehráli největší počet zápasů. Figurují tu jména Volf Jan, Vejvoda Jos., Mlsna Jos., Cicvárek Jos., nejvíce gólů vstřelil Ctibůrek K., Mlsna Jos., Janovský Fr., Vejvoda Josef a Žilina František.

V zimě, když se nekonaly fotbalové zápasy, hrálo se pod hlavičkou AFK divadlo, o něž se zasloužil zejména pan Pišvejc. Ale i v zimních měsících byly uspořádány pohárové zápasy, kterých se AFK pravidelně zúčastňoval v Hlubočepích; v letních měsících se hrály pohárové soutěže ve Slivenci za účasti Chuchle, Lochkova a Barrandova. V roce 1934 klub o pouhé dva body nepostoupil do vyšší třídy. Tak jako každoročně, také v roce 1935 se pořádal karneval s názvem ,,Zájezd AFK do Afriky“. Avšak „Afrika“ tentokrát vůbec nepomohla pokladníkovi, který oznámil stav účtu, tedy dluh ve výši 8372,95 Kč, což byla v těch letech částka na pováženou. Upomínka stíhala upomínku, o své peníze se hlásila župa, záložna, sdružení autorů, cukrář Kouba z Řeporyj a další.

V další sezoně (r. 1936) A mužstvo zaválelo a předseda poděkoval hráčům za postup. Sám však pro zaneprázdnění přenechal svou funkci Fr. Havlíčkovi. Mistrovství bylo zahájeno se soupeři zvučných jmen a zápasy s nimi nebyly lehké. Mezi hráči A mužstva, kteří v tom roce hájili barvy AFK, se objevilo jméno Oty Volfa, který začal hrát v 16 letech. Další protokol z valné hromady roku 1937, sepsaný učitelem Karlem Černým, informuje o „hlubokém depresivním stavu oddílu“. Časté přesuny a výměny funkcionářů, jejich rezignace, špatná docházka k zápasům a velký tíživý dluh, to vše dělalo velké starosti tehdejšímu vedení. Není možno přehlédnout úžasnou houževnatost několika jedinců, kteří si i přes své osobní starosti dovedli najít čas a pokusili se udržet AFK při životě. Dětské karnevaly, karnevaly pro dospělé, besídky, dětská divadelní představení i divadlo pro dospělé byly pro klubovou pokladnu mnohem větším přínosem než vstupné při zápasech na hřišti. Do čela výboru byl zvolen jako předseda Miloslav Kříž. Starostí neubylo, slivenecká kopaná přesto žila dál.

Valná hromada v roce 1938 nás ústy svého pokladníka seznamuje se starou bolestí, neutěšenou hospodářskou situací klubu. A mužstvo se prý nedostavilo ke třem mistrovským zápasům a utrpělo největší porážku za dobu svého trvání, v poměru 22:0 od Čechoslovanu Žižkov, jelikož prý nastoupilo pouze s osmi hráči. Dne 28. dubna 1938 byl zvolen na předsednické místo nezapomenutelný Karel Müler, který byl velkým přínosem pro tehdejší AFK. Zejména jeho přímost, smysl pro důslednost, svědomitost a zodpovědnost při plnění všech svěřených úkolů, což vše bezpodmínečně požadoval i od svých spolupracovníků, pozvedl klub opět nahoru.

Štěstí podalo ruku sliveneckému fotbalu v srpnu roku 1938, kdy jeden z nejúspěšnějších hráčů v historii Československé kopané, Josef Bican, dostal domovskou příslušnost ve Slivenci. Na oplátku za to sehrála S.K. Slavia Praha, jejímž členem byl „Pepi“ Bican, v kompletní sestavě přátelské utkání s naším AFK Slivenec. Za Slávku nastoupili Plánička, Bokšay, Černý, Bouška, Průcha, Nožíř, Kopecký, Horák, Šimůnek, Bican, Bradáč, Vytlačil – co jméno, to eso. Slavia se v té době honosila titulem finalistaStředoevropského poháru. Za AFK Slivenec hráli Feřtr, Vejvoda, Stejskal, Bejlek K., Feřtr Jar., Žilina Fr., Volf Jan, Lebeda St., Volf O., Cicvárek B. a Bartoníček L. Slavia předvedla ukázkový fotbal a před návštěvou 3000 diváků zvítězila 13:1. Aby mohla být popsána velká sláva tohoto utkání, potřebovali bychom stohy papírů… „A bylo nám hej, pokladník se usmíval. Poplaceny byly všechny dluhy, mužstvo obléknuto a obuto a na valné hromadě hlásí pokladník hotovost 1921 Kč. Františku Havlíčkovi byla předána vlajka s věnováním za obětavou práci pro klub. Sekretář seznamuje členstvo s vylosováním jednokolového mistrovství s oddíly: Litovice, Řepy, Zličín, Jinonice a Slavoj Košíře.“

V červenci 1939 odešel navždy oblíbený hráč a přítel František Volf, jehož rakev donesli spoluhráči v dresech až ke hrobu. Hned po smutečním obřadu se odjíždělo k mistrovskému zápasu do Litovic. V srpnu téhož roku doprovodili na poslední cestu také mladého a nadějného hráče Stanislava Lebedu.

V roce 1940 A mužstvo vykopalo 2. třídu. V tom roce začal pracovat ve výboru J. Smolík. Tehdy vypršel nájem a AFK Slivenec byl opět bez hřiště. „Tak jsme se stali kočovnými fotbalisty bez vlastního hřiště a prostředí. Mistrovské zápasy jsme hráli v Braníku, Radotíně, Chuchli, Ořechu, Hlubočepích, Řeporejích, prostě, kde bylo hřiště volné, díky pochopení naší situace spřátelených klubů. Nutno však dodat, že vše se odehrálo v době protektorátu, kdy Německo bylo ve válečném stavu a nám Čechům žádné pohonné látky přidělovány nebyly. K zápasům se chodilo pěšky, v nejlepším případě jezdilo vlaky. Žádný z tehdejších hráčů nepoznal, co je domácí prostředí. Nedovedeme dnes správně docenit, co lásky v srdcích hráčů muselo být, aby neděli co neděli po dobu 5 let šli hrát kamkoliv. Těžko by se spočítalo, kolik kilometrů za ta léta ušli. Jen oni sami a hrstka věrných fandů, která je každou neděli doprovázela, věděla něco o hladu a žízni, když v té době vše bylo na lístkový příděl. S těžkým srdcem jsme v tomto roce odprodali ohradu z bývalého hřiště, která si vyžádala velké oběti za nichž byla postavena. Větší a zarmucující událostí bylo, že jsme opět sestupovali do 3 třídy, kdy jedna desetina bodu nás připravila o 2 třídu. Přes tyto skutečnosti se výbor spolu s hráči semkl ještě více a pracovalo se a hrálo dál.“

V letech 1941/1942 se umístil AFK ve středu mistrovské tabulky mezi kluby Řeporyje, Řepy, Motol, Philips, Ořech, Dušníky, Dobříč. Avšak v roce 1942 byli na práce do Německa totálně nasazeni hráči Cicvárek Vl., Věchtík Jar., Tomšů Vl., Kolín O., bratři Haladové, Ledvina Jan, Volf O., Oves Č., Petrolín V. a mnozí další. Loučení bylo velmi těžké, protože nebylo jisté, zda se v pořádku vrátí zpět. Hráči na svůj klub nezapomněli a s ostatními byli v písemném styku. V důsledku vyhlášeného výjimečného stavu v souvislosti s atentátem na R. Heydricha byl vydán zákaz sportovního dění, včetně schůzí. Poslední schůze konaná v době okupace je podchycena v protokolu sepsaným Vl. Zikánem dne 7. října 1942. „Kopané jsme však zůstali věrni. Okupanty vydaná nařízení se obcházela, jak bylo možno. K. Müler se v tom dobře vyznal. Čekali jsme na dobu osvobození a znali jen jedno – kopanou, která zakázána nebyla. Potíž byla s inventářem, který se rychle opotřebovával a nový nebyl k sehnání. Žádný nedovede doceniti funkci tehdejšího správce inventáře, zesnulého J. Šimáčka, který v těch nejhorších dobách, kdy nebylo ani dostatek pracích prostředků, dovedl se svojí manželkou zařídit, aby hráči nastupovali v čistých dresech, třeba vyspravovaných. Největší potíž činily kopačky, které se vyspravovaly vším možným.“

Autoři: Jiří Čížek, Václav Čepička a Karel Bachroň

Další podrobné informace a dobové fotografie z kroniky slivenecké kopané naleznete na odkaze.